Pokud máte mentální postižení a potřebujete rezidenční podporu v Praze, je 8 z 10 šancí, že v Praze vůbec žít nebudete.
Budete posláni do jedné z jedenácti ústavů roztroušených po celé zemi – některé z nich jsou bývalé zámky nebo vojenské kasárny, které byly vybrány před desítkami let jen proto, že byly náhodou k dispozici, a ne proto, že by někdo považoval tato místa za vhodná k životu. Některé z nich jsou vzdálené více než dvě hodiny jízdy autem a přes čtyři hodiny veřejnou dopravou.
Tento týden podala organizace Inclusion Europe společně s Inclusion Czech Republic a Fórem pro lidská práva hromadnou stížnost proti České republice u Evropského výboru pro sociální práva Rady Evropy – orgánu, který rozhoduje o tom, zda země dodržují Evropskou sociální chartu, jednu z klíčových evropských smluv o lidských právech.
V naší stížnosti argumentujeme, že Česká republika umožnila Praze vybudovat celý systém sociální péče na principu odesílání lidí pryč, místo aby je podporovala v tom, aby zůstali.
Systém vybudovaný v 50. letech, který se od té doby téměř nezměnil
Příběh, který za tím stojí, začíná v komunistickém Československu. Praha neměla vhodné budovy pro to, co se tehdy nazývalo „péčí“ o osoby s mentálním postižením, a tak začala provozovat ústavy mimo své vlastní hranice – v přebudovaných hradech, školách a vesnicích, často v Sudetech, které po deportaci německých obyvatel na konci války zůstaly opuštěné. Jedenáct z těchto ústavů existuje dodnes, provozuje je město Praha a nacházejí se v pěti různých regionech země.
V období mezi lety 2007 a 2025 – tedy během osmnácti let, které zahrnují reformu sociálních služeb z roku 2006 i ratifikaci Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením – se počet míst v těchto zařízeních snížil pouze o 141, z 1 147 na 1 006. To stále představuje přibližně 80 % veškeré ústavní péče, kterou Praha poskytuje svým vlastním občanům se zdravotním postižením. V samotné Praze je k dispozici pouze 270 takových míst.
Chvilka naděje, pak zvrat
V letech 2019 až 2022 se tehdejší vedení Prahy pokusilo změnit kurz. Jedno zařízení, ve Svojšicích, bylo uzavřeno. V dalším, v Terezíně, byla snížena kapacita. Komunitní podpora v rámci Prahy začala narůstat.
Pak však přišly krajské volby v roce 2022 a nové vedení od tohoto plánu upustilo. V roce 2023 se Praha vydala opačným směrem – včetně návrhu na výstavbu zcela nového zařízení v areálu stávajícího ústavu v Krásné Lípě, nedaleko německých hranic, několik hodin jízdy od města. Plán nakonec ztroskotal až po veřejné kritice a tlaku ze strany organizací zastupujících osoby se zdravotním postižením.
„Lidé s mentálním postižením a jejich rodinní příslušníci by měli mít přístup k dostatečné nabídce komunitních sociálních služeb tam, kde žijí,“ uvedla Camille Latimier, ředitelka organizace Inclusion Czech Republic. „Je nepřijatelné, že poptávka po komunitních službách, které lidem s postižením umožňují žít důstojně, stále není uspokojována.“
K podobnému závěru jako my dospěl i český zástupce ombudsmana ve svém prohlášení z března 2026: Praha nedokázala vybudovat dostatečnou péči v rámci svých vlastních hranic a výsledná vzdálenost odřízává lidi od rodiny, přátel a běžného života. Jak uvedl, „historické okolnosti lze změnit“ – nelze je navždy používat jako ospravedlnění toho, aby věci zůstaly tak, jak jsou.
O co žádáme
V současné době česká legislativa neposkytuje žádný reálný způsob, jak to, co se zde děje, označit za diskriminaci – což znamená, že lidé, kterých se to týká, nemají žádný účinný způsob, jak se proti tomu bránit. Naše stížnost žádá Výbor, aby uznal, že takovéto odesílání lidí pryč je formou segregace, a aby požadoval od České republiky:
poskytlo lidem skutečný právní prostředek, jak se proti tomuto druhu segregace bránit
vypracovala konkrétní plány s časovým harmonogramem na uzavření dotčených ústavů
vybudovala v Praze komunitní podporu, která by lidem umožnila zůstat nablízku svým blízkým, místo aby byli posíláni pryč, protože nic jiného neexistuje
„Segregace na základě zdravotního postižení neznamená jen umístění lidí za zdi ústavu. Jde také o to, jak systémy péče a podpory oddělují lidi od míst, vztahů a komunit, které tvoří jejich životy,“ uvedl Maroš Matiaško, vedoucí právní poradce Fóra pro lidská práva. „V Praze se navzájem posilují dvě formy segregace. Lidé s mentálním postižením jsou umisťováni do ústavů a zároveň odsunuti ze svého rodného města, často mnoho hodin cesty od svých rodin. České právo stále neuznává segregaci jako takovou. Naše stížnost se snaží tuto situaci změnit.“
„Způsob, jakým Praha zachází se svými občany s mentálním postižením, je neudržitelný a musí skončit,“ uvedl Milan Šveřepa, výkonný ředitel organizace Inclusion Europe. „Segregace lidí ve velkých ústavech daleko od jejich rodin poškozuje jejich společenský život a vystavuje je riziku zanedbávání a zneužívání. Česko musí ukončit segregaci lidí s mentálním postižením – ať už pocházejí z Prahy, nebo z jakékoli jiné části země.“
Co bude dál
Evropský výbor pro sociální práva nejprve rozhodne, zda může být stížnost projednána, a poté ji důkladně posoudí, přičemž obě strany předloží své argumenty. Jeho závěry budou předloženy Výboru ministrů Rady Evropy, který v této věci vynese konečné rozhodnutí.
Je to dlouhá cesta. Je to však cesta, která nakonec vedla ke skutečné změně v jiných zemích, kde organizace Inclusion Europe a její členové podali podobné stížnosti. Lidé s mentálním postižením z Prahy si zaslouží to samé, co již mají všichni ostatní obyvatelé města: možnost žít v blízkosti svých blízkých.
Společně za plná práva a inkluzi.
Text kolektivní stížnosti: Inclusion Europe v. Czech Republic (anglicky, PDF)